4. březen 1919 ve Šternberku: tragické události

4. březen 1919 patří k nejtragičtějším dnům novodobé historie Šternberka. Při pokojné demonstraci německého obyvatelstva, která protestovala proti znemožnění účasti na volbách do parlamentu Německého Rakouska, zahájila československá vojska palbu do davu. Na dlažbě šternberského náměstí zůstalo patnáct mrtvých účastníků demonstrace.

Pozadí událostí

V dnech následujících po vyhlášení samostatného Československa došlo k proklamacím samostatných německých provincií, které se považovaly za součást republiky Deutsch–Österreich: Deutschböhmen (29. října 1918), Sudetenland (30. října 1918), okresu Deutschsüdmähren a župy Böhmerwaldgau. Odkazovaly přitom na právo na sebeurčení obsažené ve Wilsonových čtrnácti bodech.

Před československým státem stála otázka, zda tato území patří k Německému Rakousku, nebo k novému Československu. Bylo zřejmé, že o jejich osudu se rozhodne vojenskou silou. Dne 27. listopadu 1918 začala systematická anexe území, která byla podle Edvarda Beneše považována za nezbytná pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Anexe byla dokončena v polovině prosince 1918.

Průběh 4. března 1919

Na 4. březen vyzvaly na popud sociálně demokratické strany všechny politické strany Sudet spolu s odbory veřejnost k demonstraci a generální stávce. Šlo o protest proti vyloučení z voleb do parlamentu Německého Rakouska, jehož zasedání bylo toho dne zahájeno — Němci v něm viděli své demokratické zákonodárné zastoupení.

Ve většině převážně německých měst se sešly velké demonstrace. Vůdce sociálních demokratů Josef Seliger prohlásil při demonstraci v Teplicích, že jde o projev lásky k národu, svobodě a právům, nikoli nenávisti k českému národu. V sedmi městech však vojsko otevřelo palbu do demonstrujícího davu.

Mezi celkem 54 mrtvými bylo 20 žen, 2 mladiství a 3 děti ve věku 11 až 13 let. Nejvíce obětí si vyžádaly události v Kadani a právě ve Šternberku.

Mírová konference a diplomatické pozadí

Ve světovém tisku se objevily projevy rozhořčení, zájem však brzy pohasl. Československé delegaci se na mírové konferenci podařilo nótou Edvarda Beneše z 8. března 1919 odvést pozornost jednajících zástupců mocností od těchto událostí a obvinit Německé Rakousko z provokací. Beneš argumentoval tvrzením, že neexistují souvisle německy osídlená území, nýbrž pouze smíšená.

Americký poradce profesor A. C. Coolidge hodnotil ve zprávě z 10. března 1919 situaci slovy, že krev prolita 4. března, když čeští vojáci v mnoha městech stříleli do německého davu, jen stěží může být odpuštěna. Jeho územní návrh se nápadně podobal hranicím z října 1938.

Následky a odkaz událostí

Březnoví padlí se stali pro celou dobu první republiky symbolem utrpěného bezpráví sudetských Němců a událost významně přispěla ke stmelení Němců z různých regionů v jedno osudové společenství. Tryzny o výročích v řadě měst tyto pocity udržovaly a pěstovaly.

Historická poučení z událostí lze shrnout do několika bodů:

• Násilí vůči pokojné demonstraci prohloubilo rozkol mezi českým a německým obyvatelstvem na dvacet let dopředu.
• Diplomatické kroky na mírové konferenci události odsunuly z pozornosti veřejnosti, nevyřešily však jejich příčiny.
• 4. březen zůstává mementem arogance státní moci vůči skupině obyvatel, která požadovala stejná práva jako většina.

Text vychází z kronikářského zpracování Franze Chocholatého Grögera pro magazín Šternbersko.